Změnily se Vaše rodinné vztahy v době koronavirové? Nebojte se, nejste v tom sami

Když v březnu tohoto roku zavřely své brány školy a následné i školky, změnilo to denní režim a celkově každodenní život všem rodinám s dětmi. Z rodičů se stali mimo jiné i učitelé na plný úvazek a málokdo si uměl představit, jak to všechno bude fungovat. Běžně totiž ráno své děti odvedeme do škol a školek, jdeme do práce a trávíme pak společně odpoledne. Po vyhlášení karantény jsme ale museli dětem zařídit celodenní program. Nebylo možné vozit děti nikam do zájmových kroužků nebo navštívit některou z dětských heren. Vše zůstalo jen na nás rodičích.

Co na to děti?

Takové neplánované prázdniny jistě mnoho dětí uvítalo. Jen těžko si uměly představit, jak dlouho tento stav bude trvat a jaké pro ně bude mít důsledky. Nejprve bylo fajn nic nedělat a nemuset plnit úkoly. Později ale musely děti přijít na to, jak se efektivně učit doma. Každé ráno zasednout k počítači a přihlásit se k online výuce, studovat materiály zaslané ze školy nebo poslouchat výklad svých rodičů. Někomu tento styl učení vyhovoval, jinému byl proti srsti.

Pro starší děti, které jsou zvyklé učit se doma sami, to nebylo až tak těžké. Naopak prvňáčci, kteří si sotva zvykli na školní režim, potřebovali velkou podporu rodičů.  Každému ale  během pár dnů začal chybět školní kolektiv. Do školy se mnoho dětí těší právě na své kamarády a spolužáky. Stejně tak na své oblíbené učitele, kteří dokáží děti upoutat svým výkladem a učivo jim hravou formou dostat do povědomí.

Nepřetržitá péče

Na druhé straně jsou rodiče, kteří na čas museli opustit svá zaměstnání, koníčky, aby dětem zajistili veškerý servis. Znám i několik maminek, které kývly svému zaměstnavateli na režim home office. Těmto pak k péči o děti, jejich vzdělávání a starosti o domácnost přibylo ještě plnění pracovních povinností. Po internetu pak kolovaly vtipy o tom, že pokud vědci nenajdou lék na Covid-19, tak ho vymyslí matky dětí, které se o ně doma starají. Myslím si, že to situaci dost vystihlo.

Ze všech medií se na nás valily negativní zprávy, nikdo pořádně nevěděl, s jakou nemocí máme tu čest. Většina z nás měla jednoduše strach. Nejen o své děti, ale také o rodiče, prarodiče a známé. To vše se podepsalo na naší psychice a v této situaci museli rodiče zůstat trpělivými učiteli a vymýšlet pro své děti celodenní program.

Tak trochu jiné domácí vězení

Rodinným vztahům nehrálo do karet ani to, že bylo doporučeno být pouze doma. Každému členovi domácnosti v této chvíli chyběl kontakt s přáteli, rodinou, dětem spolužáci a rodičům kolegové v práci. I v rodinách, které jinak fungují bezproblémově, se časem objevila takzvaná „ponorka“ a docházelo k různým konfliktům. Pokud se třeba dítěti moc nechtělo do učení a rodiče trvali na určitém režimu, vyvstala v rodině ne jedna hádka.

Často jsme si pak uvědomili, jakou trpělivost a vytrvalost musí každý den vyvinout učitelé, aby dokázali dětem probíranou látku předat. Pokud už v rodině nějaké problémy byly před karanténou, tak v této chvíli mohlo dojít k jejich zhoršení. Když si uvědomíme, že dítě má problémy doma a nemá od nich kam utéct, nemá kontakt se svými vrstevníky, nemůže odejít do školy, je to pro něho velmi těžká situace.

I ministerstvo školství apelovalo na školy, aby po znovuotevření nedoháněli jen učivo, ale věnovali čas i třídnickým hodinám a rozhovorům s dětmi. Pro všechny tato situace byla nová a citlivým malým dětem ji bylo potřeba správně vysvětlit.

V současné době se hodnotí všechna opatření a škody, které vznikly. Některé jdou vyjádřit počtem nebo finanční ztrátou. S těmi ostatními se určitě také popereme a vezmeme si z prožité situace jen to dobré. Snad ten čas, který jsme nuceně prožili bez všech kulturní a společenský akcí, bez škol, práce, výletů, byl k něčemu dobrý a podařilo se nám alespoň částečně užít si ho s našimi dětmi.